Curani holek sex příbram

Chodí tam prý společně, ženy mají nějaké sukně, ale muži mají pouze ruku před očima. Ale nejvíce se nám líbilo vystoupení Maorské skupiny. Zpěvy, velmi znělé a pěkné a při tom různé tanečky. Urostlí 40letí chlapci a jejich partnerky celkem jich bylo 6 nás zaujali. Když začalo vystoupení, přestalo mě být líto těch 30 dolarů, co jsme za to dali. Odcházeli jsme spokojeni na autobus.

Bylo nám líto těch 2,5 dolarů, ale věděli jsme jaká je to hrozná dálka a šlapat po asfaltu nás fakt nebaví. Po příchodu do kempu jsme se rozhodli popojet blíže k cíli našeho zítřejšího snažení. Zítra chceme udělat Tongariho crossing. Jde o výstup do kráteru sopky. Jedeme směr jezero Taupo. Na jeho konci v místě zvaném Turangi nacházíme velmi přívětivý kemp. Vstáváme časně v 6,15 hod. Musíme být v 7,30 na místě, kde nás vyzvedne autobus a doveze na začátek naší cesty, odkud vyrážíme.

Z kempu vyjíždíme v 7,00 hod. Tak bych si to představoval každý den. Mám sebou ale partu dovolenkářů, kteří si rádi přispí. Za autobus z nás vymámili 30 dolarů. Cesta začíná velmi dobře. Máme před sebou cca 20 km s převýšením přes m. Zatím si neuvědomujeme, co nás čeká. Na cestu je časový limit. Kdo v něm nedojde k cíli, toho hledá policie.

To nás tak trochu žene vpřed. Je to paráda, jdeme rychle, fotografujeme. To trvá asi 4 km. Převčírem nečekaně napadl sníh a tak jdeme ve sněhu. Cestičku stoupající vzhůru střídají schody.

Cestička a zase schody. Jde nás velká parta, celý autobus. Si myslím — jsou blbí. Když jsme vystoupali první kopec, tak jsem si říkal. Je před námi rovina a takovej malej kopeček. Když se přiblížíme, kopeček narostl do nebývalých rozměrů a támhle nahoře vidím takové tečky, a oni se hýbou! Dochází mi, že jsou to lidi.

Fouká ostrý studený vítr, pod nohama sníh a před námi kopec jako blbec. A člověk si říká? Proč sem lezu, vo co jde? Myslím, že v podobné podobě si dávají takové otázky i ostatní. Jenže, jsme lidi a ti chtějí pořád něco překonávat něčeho dosáhnout a něco vidět. My konkrétně chceme horu přejít, zdolat a vidět nějaký sopečný jezírka. Jsou pěkná s průzračnou zelenou vodou. Padáme k zemi za větrem.

A ejhle, ono to zespoda hřeje. A to sedíme na šutru. Jsme totiž na sopce a ta je pořád trošku aktivní. Čmoudíky okolo nás a smrad síry nám to neustále připomínají. Těšíme se na sestup. Nohy se nám klepaj tedy mně určitě. Nevím, kdo z vás šel 6 km z prudkého kopce. Palce otlačené, chodidla otlačená a stehenní svaly nadranc. Aby to šlo z kopce rychleji, vložili místní horalé do cesty schody.

Mnoho schodů šíleně schodů. Schody jsme začali nenávidět. Docházíme k našim zaparkovaným Motorhoumům. Těšíme se na horkou sprchu v kempu. To je pořadí našich činností po dojezdu. Po schůzce v místní společenské místnosti jdeme spát. A spí se tu dobře. Líbilo se nám tu. A zase až v půl deváté. Včera to byla vyjímka. Máme před sebou asi km.

Sám název napovídá — cesta ztraceným světem. Zřejmě nejopuštěnější část NZ. Stopadesát kilometrů dlouhá silnice se vine kopcovitou, zalesněnou krajinou, z toho 11 km po nezpevněné silnici kolem maorských opevněných vesnic, opuštěných uhelných dolů s památkami na ty, kteří už dávno nežijí.

Cestu jsme si opravdu užili. Samej kopeček, řeka, ovce, krávy žádní lidé. Cesta je samá zatáčka. My hladoví jsme se zastavili na rozcestí v místním hotelu, či co to bylo.

Město, nebo snad místo, se jmenuje Whangamomona a má obyvatel. Zvláštností je, že se tato krásná, ale výstřední vesnice v roce prohlásila za samostatnou republiku po neshodách s úřady. Nebylo nám to úplně jasné, dokud jsme je nepotkali na takových cestovních drezínách pro 4, jak cestují po kolejích.

V každém případě, my jsme se zde dobře najedli, popili piva a pokračovali dál do města Stradford. Jedeme sem proto, že chceme vidět a už jsme z dálky viděli zdejší obrovskou, monumentální sopku čnící k nebi z 0 metrů do metrů.

V offisu je stará protivná Angličanka. Přijeli jsme poměrně brzy. Asi ve 4 pm. Radka se dává do řeči s místním 30letým mladíkem v kulichu. Jedna z jeho všetečných otázek byla. S jiskrným úsměvem nám to běžela sdělit. V plánu je i návštěva zdejší hospody. Našli jsme, dali si místní točené pivko, nějaké místní dobrůtky a šli domů. Teď večer je pěkná zima.

Ráno je opět bez mráčku. Všude rosa, předzvěst pěkného dne. Jana vybrala dnešní trasu. Vyrážíme směr kopec, sopku Tanaraka. Nachází se v Egmont NP.

Jedeme asi 20 km. Před námi je nádherná vyhaslá sopka. Fotografujeme a znova zastavujeme a tak stále dokola. Sopka s plotem, s krávami, s obrovským stromem. U paty má několik desítek kilometrů a ční do výšky m.

Má pravidelný jehlanovitý tvar. Asi od polovičky je zasněžená. Od úpatí až ke sněhu je zarostlá takovým deštným pralesem. Z vrcholu stékají stovky potoků a potůčků, které vytvářejí přeje a vodopády. A právě ty nás dneska zajímají. Jedeme nahoru uzounkou silničkou zarostlou lesní zelení tak, že není ani vidět nebe.

Zastavujeme na parkovišti a vyrážíme na krátkou vycházku k Dawson Falls. Tady v té výšce. Hudba přichází z nevelké dálky. Jdeme úzkou cestičkou v tropickém lese. Kapradiny, palmy a spousta tropických nám neznámých keřů, stromů, křovin a rostlin porostlých mechem a kapradinami nás svírá v hustě zarostlém lese, podrostu. Překonáváme potůčky a nakonec se dostáváme k vodopádu. Je to Dawson Falls. Na první pohled obyčejný vodopád. Je ale zasazen do fantastického prostředí.

Vracíme se k parkovišti. Po cestičce potkáváme slavnostně oblečeného faráře a lidi. Na louce se shromažďují muzikanti. Všichni v černobílém oblečení- v uniformách. Je to dechový orchestr. Je to ten, co jsme slyšeli při našem příchodu. Ale co dělá tady? Radka se doptává a zjišťuje, že je tu svátek a tak jako každý rok i letos jdou hrát k vodopádu.

Po poledni vyrážíme dál. Zítra musíme být ve Welingtonu a máme před sebou ještě dlouhý kus cesty. Jedeme k západnímu pobřeží NZ. Ve městě Havera zabočujeme k pláži Thavei. Luděk má chuť se vykoupat. Přijíždíme k pobřeží a vidíme černý písek. Zastavujeme, obědváme, sledujeme místní rybáře a někteří se jdou i vykoupat. Radka a Luďa a my je fotografujeme v bundách Pobřeží vypadá jako v Portugalsku v Algavre.

Od pláže jdou strmé stěny 20 metrů vzhůru. Dlouho se nezdržujeme a jedeme dál. Ve čtyři hodiny děláme zastávku ve městě Warganui. Jdeme do visitor centra. Necháváme si poradit co navštívit , okoukneme historický kolesový parník a už zase jedeme dál. Je mně špatně od žaludku. Předávám řízení Radce a jdu se léčit fernetem. Radka nás po hodině přiváží do kempu na pobřeží.

Fouká to tu hrozně. Den končí jako obvykle. Udělat večeři, procházka, povídání u nalitého vína a jít včas spát, protože jsme po tom dni plném zážitků dost unaveni. Šli jsme se podívat k moři. Je odliv, takže jdeme kus po mokrém, černém písku. Je tu mělké moře a strašně fouká. Všude čisto a prázdno. V noci trochu pršelo a oteplilo se. Vyrážíme po půl deváté. Před námi je asi km do Wellingtonu. Zpestřujeme si cestu a v městě Waikanae sjíždíme z hlavní silnice a směřujeme přes Staglands Wildlife Park do městečka Upper Hutt.

Chceme zde navštívit místa, kde se filmovaly známé filmy. Když jsme odbočili z hlavní silnice, netušili jsme, co nás čeká. Silnice se začala zúžovat až se zúžila na jeden úzký pruh. Silnice se začala kroutit tak, že náš 7,5 m dlouhý karavan měl co dělat, aby se v zatáčkách vytočil. Začínalo nám být jasné, že musíme po této silničce překonat celý horský hřeben. Modlili jsme se, aby proti nám nic nejelo. Několik kilometrů nebylo místo na vyhnutí s protijedoucím. Když jsme asi po 10 km vyjeli do sedla, oddechli jsme si, nejvíce Pepa, který zrovna řídil.

Některým členům osádky nedělala kroucená jízda dobře, a tak se rádi vyvětrali. Jízda z kopce na druhou stranu pohoří nebyla o moc lepší. V městečku Upper Hutt jsme udělali občerstvovací přestávku. Žádné místo, kde by se filmovalo jsme nenašli. Jedeme do Wellingtonu, podívat se, kde budeme ráno najíždět na loď, abychom po ránu nezmatkovali. Našli jsme samoobslužnou pumpu, kde stál 1litr nafty 1,23 dolaru, a to je hodně, hodně málo.

To se nám po kratším hledání daří. Parkujeme, vyndáváme židle, vaříme polívku a užíváme si sluníčka. Odpoledne jdeme na autobus a vyrážíme do velkoměsta. Wellington je hlavní město NZ. Couráme městem, hledáme jídelnu, nakoukneme do přístavu strašně to fučí a po té se autobusem vracíme. Večer je obvyklý program. Novozélandským národním symbolem se stal nelétavý pták KIWI. Na obou ostrovech sídlí 6 druhů kiwi a jsou velmi, až kriticky ohroženi. Velkým problémem je zánik vhodných ekosystémů.

Kiwi jsou velcí asi jako naše slepice, mají silné nohy a mohutné zobáky. Ale na divoké kočky a potulné psy nestačí. My ho ale určitě neuvidíme, je to totiž noční a velmi plachý pták. Dalším symbolem je kapradina, která dorůstá až 6ti m výšky a vypadá tedy jako palma. Listy jsou pouze na vrcholu. Viděli jsme ji všude na Severním ostrově. Všude se s těmito symboly setkáváme, na tričkách, oblečení, plakátech, všude. Ráno v 8,30 nám odplouvá naše loď — trajekt společnosti Interisladers.

Musíme být v přístavu o dvě hodiny dříve. Plánujeme vstávání na 5,45 hod. Každý z nás ví, že to není jeho budík. Ovšem po 5 minutách se ošíváme a hledáme, odkud ten zvláštní zvuk vychází.

Z přihrádky na palubovce. V tom, mi dochází co to je. Včera jsem na parkovišti našel I Phona. Strčil jsem ho do přihrádky. Majitel měl nařízeného budíka na pátou a tak i my jsme měli budíček o páté. Pro příští noc jsem pro jistotu vyndal simku a vypnul mobil. Cestu jsme si včera projeli. Jenže hned u kempu jsme najeli na špatnou silnici a hned zrána si udělali takové cvičné kolečko.

Fouká vítr, je nízká oblačnost, občas prší a my čekáme v obrovské frontě na nalodění až do půl osmé. Máme již zkušenost, že se počasí mění po rozednění k lepšímu. Ze zatažené šedivé se obloha mění na modrou s bělavými obláčky. Auto máme zaparkované na pátém poschodí a my sedíme v nějaké společenské místnosti a surfujeme na internetu.

V Pictonu jsme za 3,5 hodiny. Vyjíždíme směr městečko Nelson. Tam nakoupíme, poobědváme a budeme pokračovat do cíle naší cesty do místa zvaného Marahau. První, co jsme v Nelzonu udělali, byla návštěva visitor centra. Tam dostáváme vždy cenné informace. Naše dotazy směřují na podrobnosti našeho plánovaného tracku v NP Abela Tasmana. V kempu v Marahau jsme v 6 p.

Jednotlivá stání jsou oddělená živými ploty. V tom našem plotu je mandarinka. Na části stromu kvete, na části jsou už dozrálé mandarinky a na některých větvích jsou vidět všechny fáze dozrávání. Pro nás nezvyklý exotický pohled. Ráno se probouzím v 5 hodin. To snad není možné.

Zdá se mi, že slyším zase ten telefon jako minulou noc. Strkám hlavu do vikýře a zjišťuji, že to není budík ale nějaký zdejší pták, který vydává skoro stejné zvuky jako ten budík v telefonu. V půl deváté se přesouváme o kilometr blíže k moři k budově Aquataxy. Jelikož cesty, treky, vedou po pobřeží, turisti a tedy i my se nechávají převézt člunem o kus dál a potom se po stezce vracejí zpět ke svým autům. Měli jsme možnost vybrat si z několika možností a to zejména podle vzdálenosti jízdy lodí.

Vybrali jsme tu, pro nás nejekonomičtější, rozuměj, nejlevnější. Koupili jsme si přepravu za 35 dolarů. Radka se ptala, kam máme jít, kde budeme nastupovat. Musela se zaptat znovu, protože odpověď byla zvláštní. Netrvalo dlouho a pochopili jsme. Přijel traktor, za ním přívěs a na něm loď pro 20 lidí. A protože nás — cestovatelů bylo hodně, přijely ty lodě tři. Zaměstnanec firma, plavčík a řidič traktoru i člunu, odkontroloval seznam a my jsme nastoupili na loď.

Dostali jsme plavací vesty a vydali se na cestu po silnici sedíc na lodi taženi traktorem. V zálivu jsme sjeli z cesty a vjeli do vody, do moře. Plavčík s námi a s lodí do vody nacouval, přesedl si k nám a vyrazili jsme na moře. Ukazoval nám pobřeží a pořád něco brebentil, brebentil anglicky. Radka nám občas něco přeložila. Vysadil nás v nádherném polouzavřeném, idylickém zálivu, který se jmenoval Anchorange. Tak nějak jsem si v dětství představoval ostrov, kde ztroskotal Robinson Grusoe.

Nádherná dlouhá pláž, za ní stráně menších kopců, zálivy v místě přitékajících potoků a to vše zarostlé svěží vegetací. Obrovské stromové kapradiny, mohutné staré stromy, které jsme znali pouze z publikací o pralese. Zde začínala naše cesta. Ukazatel nám říkal, že do kempu Old Macdonalds farm to máme 12,5 km a 3,5 hodiny cesty.

Stezka šplhala prudce vzhůru k první vyhlídce a potom vedla úbočím asi 50 m nad mořem zpět do Marahau. Výhledy na moře, na vzdálené ostrovy a do jednotlivých zátok byly moc pěkné. Stezka byla velmi pohodlná — pro důchodce. Jdeme mezi krásnými stromy, kapradinovými palmami, všude zpívají ptáci — nádhera. Okolo stezky bylo mnoho odchytových klecí na zdejší ptáky, které zřejmě instalovali zdejší ochránci přírody.

V půl třetí jsme u aut. Vaříme kávu a ve čtyři hodiny vyrážíme. Chceme dojet k jezeru Rotoiti. To se nám daří. Jsme tu před šestou hodinou. Jezero a hory v pozadí. Místní zeleň, zasněžené hory, modrá voda — kýčovitý obrázek. Skutečnost nám připomíná chladný vzduch. Jsme ve vyšších polohách. Vaříme grog, pak večeři v místní kuchyni.

Klobásky musí na pánvičku. Nevím, jak to vzniklo, ale dneska je mejdan u Paseků a Moučků. Nalezlo nás tam všech Radka koupila místní indický rum, jmenoval se Old Monk rum. Byl jako ten náš. Nebyl tam tak cítit ten líh z brambor. Obzvláště příhody Pasekovic rodiny nás dostaly do varu.

Smáli jsme se jako blázni. Kdo by to do nich řekl. Ale i ostatní na sebe vykecali řadu úsměvných příhod. Shodli jsme se, že ten místní rum je opravdu dobrý. Večerka je v půl jedenácté. Ráno se probouzíme do nádherného rána. Teploměr ukazuje pod nulou. Jsme vděčni za pohostinnost karavanů. Prádlo, které se venku suší, je zmrzlé. Co se dá dělat. Nakládá se zmrzlé a musíme vyrazit na cestu. Hned ráno jsme viděli v jezeře několik úhořů delších jednoho metru.

Rybáři mezi námi jásali. Nejsme rozhodnuti, co budeme dnes dělat. Vyrážíme směr západní pobřeží, konkrétně do města Westport. Městečko připomíná to z amerického středozápadu. Nizoučké domky i obchody. V kempu platíme 18 dolarů na osobu a kdo chce připojení na Wifinu, musí ještě 5 dolarů přitlačit. Ó, jaká láce v Česku. Okoukneme kemp a jedeme na procházku po pobřeží a okouknout zdejší lachtany.

Z dálky vidíme pár nějakých potvor jak se válí mezi šutry na břehu. Nejsem zoolog a tak vlastně nevím, co to je. Vypadá to ale na lachtany. Pobřeží bylo kouzelné a připomínalo to anglické nebo skotské z těch seriálů, co se na ně dívají naše ženy. Jak to v nich vždycky všechno dobře dopadne. Procházka byla také kouzelná. Po vršcích příbřežních kopečků, při západu slunce a divoce rozbouřeném moři. K tomu fučí věčný vítr. Kdybych byl malíř, namaloval bych to.

A tak se den choulí ke konci a já čekám, jak to dneska večer dopadne. Naše předsevzetí, že vyjedeme v osm hodin, nám nevyšlo. Jana vybrala na dnešní den track. Je to asi 5 hodinová vycházka deštným pralesem. Městečko, kam jsme dojeli se jmenuje Punakaiki. Jsou to skály navrstvené po asi 10 cm vrstvách. A potom jsou tu skalní útvary zvané Blowhole. A je to tak. Dírami, jeskyněmi protlačuje příboj vodu skalami do takových uzavřených prostor, které vytvářejí skalní stěny okolo skal pobřeží.

Potom vyrážíme autem a jedeme podél potoka Pororari River asi 6 km směrem do hor. Je to součást Inland Pack Track. Na začátku údolí je tabulka — cesta nezpevněná, vjezd karavanům se nedoporučuje. Jedeme větším autem na výchozí místo s tím, že se pro něj vrátíme až dojdeme k prvnímu.

Zastavujeme na malém travnatém plácku. Asi po kilometru je pomníček s kovovou deskou. Im Memorial a jména asi 10 lidí. Zahynuli v jeskyni, která je nedaleko.

Jdeme se podívat, kde a co se těm nešikům stalo. Jeskyně nás ničím zvláštním nepřekvapila. Vytékal z ní potok a tak jsme usoudili, že je v jeskyni zastihla velká voda a oni se utopili. Při cestě potkáváme takovou divokou slepici. Zdejší lesy jsou jejím domovem. Ve svém životě jsem byl v pralese na Boubíně v Malajsii a v Austrálii. Boubín není prales, to si Češi jen namlouvají a ten v Malajsii byl slabším odvarem toho zdejšího.

Stezka je doslova vysekaná a vyřezaná mezi popadanými velikány a hustým podrostem. Stromy jsou popadané přes sebe. Pro člověka je les neprostupný. A opět kapradiny, mechy, lišejníky, palmy, obrovské a vysoké stromy.

Tam, kde jsou stromy přeřízlé, vidíme nádherné zdravé, červené dřevo. Je nám líto, že takové krásné stromy tu shnijí. Na chatě do krbu by se to hodilo. Po asi třech hodinách chůze, přicházíme k civilizovanější části a podél řeky docházíme na parkoviště. Zajímavý byl i přechod přes řeku po lanovém mostě. Houpal se a měl nosnost pouze 5 osob. Bereme Oldovo auto a jedem pro druhé auto, které je zaparkované na začátku dnešní cesty.

Tím se nás tam dopravilo všech Vracíme se a vyrážíme směr Hokitika. Máme před sebou 70 km. Hokitika je menší městečko. Je rozlehlé, protože silnice jsou široké více jak 12 metrů, potom je 3 metry pruh zeleně, potom chodník, potom zeleň a nakonec dřevěné domy.

Jsou strašně nízké a placaté. Celkový dojem z městečka je vzdušnost, rozlehlost, klid. Při příjezdu do města přejíždíme koleje a já říkám Radce, která řídila. To se ovšem nepotvrdilo. Zajímavé zde je, jak se Novozélanďané starají a chrání si přírodu. Všude jsou pěkně upravené cesty, v určitých úsecích jsou záchody. I když jsou někdy nesplachovací, vždy je tam papír a dezinfekce na umytí rukou. Pečlivě zde třídí odpad, v kempech mají plno popelnic: Pro oči nádhera je už jen pohled z okna za jízdy.

Rostou tady nádherné, obrovské stromy jako solitéry. Ať už jsou to borovice, duby nebo nám neznámé stromy. Zřejmě, jak je tu vlhko vlastně denně prší , rostou rychle do výšky i šířky — nádhera. A mezi nimi se pasou ovce, krávy. Protože jsme jižněji, vzdalujeme se od rovníku, dostáváme se do stále hlubšího jara.

Podél silnic jsou svahy porostlé nádherným žlutým janovcem. Kvetou zde kaštany a na druhé straně tu zrají mandarinky, citrony a pomeranče. Dnes jsme zakempovali v maličkém, domácím kempu: Poprvé vidíme nějakou zahrádku, začínají růst fazole, hrách, sazenice salátu, rajčat, ředkvičky.

Jako u nás v dubnu, květnu. Nemáme program na dnešek a tak vyrážíme do Info centra. Otvírají až v 9 hod. Zjišťujeme, co a jak a děláme si plány. Hlavní ulici kde, jsou soustředěny všechny obchody, bereme útokem. Všichni již přemýšlí, co povezeme domů.

V obchodě s tričkama se na nás usmívali. Vyplenili jsme jim regály. Zastavili jsme se v obchodě, který hlásal, že obchodním artiklem je Jade. Jak jsem se nechal poučit z anglického Notic — Název Jade se používá pro dva kameny Jadeit, je černý a nefrit ten je zelený. Kameny jsou umělecky zpracovány, obroušeny. Dneska je zvláštní den.

Hodně prší ale vždy jen chvilku 5 — 10 minut. Chvílemi je vidět modré nebe. A zase chvilku prší a tak pořád dokola. I když je nízká oblačnost, je hodně světla. Svítí skrze mraky a to je příjemné. Teplota ujde, je kolem 15 stupňů. Nákupováním jsme se zdrželi.

Jedeme km a jsme v městečku Franz Jozef Glacier. Je 1 pm a my máme hlad. Nejdříve jdeme do informací a zjišťujeme možnosti. Chceme vidět místní ledovce — Franz Jozef a ledovec Fox. Dnes toho již moc nestihneme. Je to spíše cukrářství, nebo něco mezi tím. Většina z nás končí v jakémsi místním rychlejším občerstvení. Výhoda je, že jídlo mají vystavené za sklem a tak víme, do čeho jdeme. Nejdříve dostáváme vychlazenou vodu z vodovodu.

A po té přinášejí kuře. Vážení tak šťavnaté kuře jsem ještě nejedl. Přímo z něj tekla šťáva. Maso bylo trochu tmavší. Možná to bylo kuře od nějaké jejich divoké slepice, co jsme potkali v lese. V každém případě to bylo bezva.

Jak já říkám — dalo se to jíst. Navrhuji, že dnes budeme vařit večeři Pepa a já. Plán je udělat tzv. Liďákovy brambory a k tomu zeleninu z pánvičky. Cibuli — půl až jednu na osobu, česnek dle chuti, nejméně jeden stroužek na osobu, vše nakrájet na drobno. Může se přidat trochu opražené slaniny. To vše dáte na silný alobal, osolíte a pokropíte olejem. Potom to opatrně zabalíte do alobalu, ne do hroudy ale pěkně do placata a 4 x obalíte alobalem.

Můžete to dát přímo na rozžhavené dřevěné uhlí. Tam to ale trvá trochu déle. Čas pečení — odhadem dle zdroje tepla. Pokud je k dispozici trouba, tak to vražte do trouby. No a tohle jsme s Pepou chtěli dělat.

A nakoupili jsme si suroviny. Bohužel, v kempu není gril. Necháme to na zítřek. Kemp není nic moc. Již podruhé je méně vybaven, ale je levnější 12,5 dolaru na osobu. Dostáváme se do něj po kratším hledání. Paní v Offisu je velmi upovídaná a vstřícná. Vaříme kávu, čaj a topíme si. Plánujeme a každý říká svůj názor. Vím, že nakonec bude stejně vše jinak.

Vše se vyvíjí podle našeho času a podle stavu na místě. Plánovat se ale musí. Není co dělat a tak Pepa vytahuje kostky. Mastěj kostky zatím co já píši. Vyhrává Radka a Věrka. Okamžitě začínají pochybnosti, co ten Filip doma když ona vyhrává, podle známého přísloví.

Štěstí ve hře smůla v lásce. Radka hrdinně odráží útoky ostatních. Věrka je vedle mne a tak tu si pohlídám. Zatím, co sedíme v autě, venku prší. Chvilku přestává a tak se chystáme na vycházku. Měl bych vám také napsat něco o NZ, o lidech, o silnicích prostě o tom, jak to tu vypadá. A tak se pokusím.

Zélánd je krásný, příjemný, zelený, voňavý, vstřícný, bezpečný, ale pro nás drahý. Větší část NZ je rezervací. A tak nikde nejsou vidět rekreační chaty a hotely. Lidé — připadají mi tak nějak strašně obyčejní, nikdo není nijak zvláštní.

Maorové mimo výjimek nejsou příliš pohlední, ale jsou příjemní. Alespoň ti, s kterými jsme se setkali. V informačních centrech jsou mimořádně vstřícní a příjemní.

Když je požádáme, dokáží okamžitě na dálku zajistit kemp nebo výlet lodí a hned vydají voucher nebo lodní lístek. To samé je v obchodech. Provoz na silnicích je velmi klidný a ohleduplný. Silnice jsou mimo dvou hlavních tahů úzké. V některých oblastech hodně, hodně klikaté  s výrazným stoupáním a klesáním. Před každou zatáčkou je uvedena doporučená nájezdová rychlost a jak jsme se přesvědčili, přesně to odpovídá. Protože silnice většinou nemají pangejty, mají je nakloněné zprostředka ke kraji dost výrazně.

Více jak u nás. V zatáčkách to řeší tak, že je silnice klopená. To mám někdy strach, jestli se nepřeklopíme. Většina mostů je úzká. Pouze pro jedno auto. Proč stavět široké mosty, když je tu tak malý provoz. Mají zde i mosty, které jsou společné pro vlak a auta. Je široký tři metry a jede buď vlak a nebo auto. Jenom nevím, jak je to s předností v jízdě. Jeli jsme jednou i tunelem s jedním pruhem. Byl tak ouzký, že jsem trnul, abychom nebrnkli zrcátky. V městečkách jsou ulice hodně široké.

Auto zastavuje před přechodem, pokud vidí lidi, 10 a více metrů. Nám se jezdí po zdejších silnicích velmi dobře. Trochu problém nám stále dělá odhad vzdálenosti na levé straně k pangejtu, protože máme volant vpravo, a tak občas ty příkopy vymetáme, jak se říká.

Nákupy jsou bez problémů. Jenom náš chleba, nebo něco, co se mu podobá, nám chybí. Pojídáme toustový chleba upravený v toustovači. Platíme buď hotově, nebo kartou. Igelitové sáčky tu nemají. Mají tu bezva žluté máslo takové to, jak ho známe z mládí. Má i máslovou chuť a ne jako to naše, margarínovou.

Mají tu obrovský výběr piva i vína. My pijeme Country White vine z takových těch třílitrových krabic. Mají ho v provedení suché, polosuché. Ochrana přírody a životního prostředí je naprostou prioritou a u zdejších obyvatel již zažitou skutečností.

Každá domácnost třídí odpad. Koše na odpadky jsou ve městě i v přírodě velmi málo. Každý si má odpadky donést domu. U nás by tato filosofie neuspěla a bylo by to na zemi.

Nikdo, ale opravdu nikdo nekálí v přírodě. I my jsme se podřídili. U každé cesty v přiměřených vzdálenostech. A vždy je tam papír. Je tu všude čisto. Žádné skládky, nikde bordel. Když jedeme krajem, vidíme krásnou zelenou přírodu, ovce, jehňátka, krávy s telátky všech možných barev a máme z toho takovej hezkej pocit. Stavby jsou tu vesměs přízemní dřevěné.

Nejsou vidět žádné statky, krávy jsou stále venku a jenom na dojení jdou zřejmě domů. Dnes vyrážíme opravdu brzo. Máme toho hodně před sebou. Popojedeme pár kilometrů a jsme u Franz Josef Glacier ledovec. K samotnému ledovci jdeme asi půl hodiny. Okolo nás je široké řečiště plné valounů a písku. Kdysi, asi před 30 lety, dosahoval ledovec až sem. Globální oteplování dělá divy a tak dnes ubývá čím dál rychleji.

Některé větší kameny jsou porostlé drobnými červenými lišejníky. Vypadá to, jako kdyby byly natřené barvou.

Nad hlavou nám hučí vrtulníky. I nám nabízeli možnost proletět se. To je mimo naše možnosti, ale musí to být životní zážitek.

Návštěvu dalšího ledovce Fox Glacier jsme vypustili a místo toho jedeme na Lake Mathevson. Bohužel, je pod mrakem a tak kombinace jezera s pozadím zasněných hor nám uniká. A to především fotografům. Jezero jsme obešli a stále dokola, jako už mnoho dnů obdivovali stromy, keře, jezero — prostě zdejší přírodu. U parkoviště stojí pěkná, moderní přízemní stavba — sklo a dřevo. A jak to z ní vonělo. Byla to malá restaurace. Každý z nás si dal něco jiného a všichni chválili, jak si pochutnali.

V restauracích je zajímavý způsob objednávání a placení. Nejdříve si vyberete z nabídky, poté nahlásíte paní za pultem a zaplatíte. Dostanete číslo na asi 40 cm stojánku a jdete si sednout. A když je jídlo uvařené a připravené, přinesou vám ho rovnou z kuchyně. Komu ho mají dát, poznají podle čísla. Někde to probíhá tak, že při placení nahlásíte jméno a obsluha z kuchyně vykřikne vaše jméno a vy se přihlásíte.

Začínáme tušit, že máme málo času na to, co máme ještě naplánováno a chceme vidět. Proto po obědě vyrážíme a ženeme se vpřed. Větší část cesty je při pobřeží. Mnohokrát zastavujeme, díváme se, labužnicky vnímáme vše okolo nás. Dnes jsme urazili Km. V půl sedmé přijíždíme do Holiday parku u Lake Hawea. Je skoro prázdný, velmi příjemný. Přichází bodrý chlapík menší postavy. Neustále si dělá srandičky.

A my mu oplácíme podobně. Dostáváme místa za 17 dolarů na osobu. K dispozici je velká kuchyně — lednice, dva sporáky, 4 topinkovače, plynový gril atd. I ostatní vybavení je na úrovni. Potom oblíbená značka našeho vína Country White, pobesedovali a neobvykle brzo v 22,30 šli spát.

Hledam zenu do 60 ti let zadanou na prijemne stravene chvile nezavazne diskretne. Pribram, Dobris a okoli. Rozvedeny muz 54 let vetsi M hleda zenu l. Ahoj, hledám fajn chlapa na časté orální schůzky. Co je hlídací pes? Upozornění do e-mailu na nové inzeráty z rubriky Flirt. Annonce — inzertní web a noviny, jež spojují lidi a firmy, které něco nabízejí, nebo naopak hledají. Po — Pá 8 — 20 hod Infolinka: Po — Pá 8 — 20 hod Přihlásit     Registrovat. Kategorie on hledá ji on hledá jeho ona hledá jeho Swingers ona hledá ji.

Země - Nerozhoduje - Česká republika Ostatní státy Slovenská republika. Stáří - Nerozhoduje - do 48 hodin do 5 dní do 10 dní.

Typ - Vše - Nabídky Poptávky. Domů Seznamka Flirtování Řadit: Založit hlídacího psa Jsem registrovaný - přihlásit se a nastavit hlídacího psa Nechci se registrovat - nastavit anonymního hlídacího psa. Srarší zralou paní Nabídka. Ženu na sex Nabídka. Mám rád orál Nabídka. Hledám pár na občasná setkání Nabídka. Pár hledá třetiho na erotické večer Nabídka. Zenu pro orální sex Nabídka.

Mám rád orální sex Která to má ráda? Která to má ráda Nabídka. Zaplatím mladé dívce Nabídka. Hledám kámošku i na vztah Nabídka. Kámošku i na vztah Nabídka.

...

Rychlyprachy online odpaneni video

2. říjen Holky na sex - Největší výběr holek na sex v privátech, nočních klubech i na escort z Prahy, Brna a celé ČR. Vyberte si svou holku na dnešní. srpen Chlupaté kundy sex milovice, Doménová koule - rezervační a informační systém: CURANI HOLEK BLONDÝNA, Prcinky navratdoreality com. Sex praha 9 prsatky. by sex praha 9 prsatky Sex praha 9 prsatky, 69 sex sex příbram. Curani holek leo cz, Strikajici kundy sex ve skole,

Privaty v brne female agent cz

Více jak u nás. Po příchodu do kempu jsme se rozhodli popojet blíže k cíli našeho zítřejšího snažení. Je dlouhá od nevidím do nevidím. Některé větší kameny jsou porostlé drobnými červenými lišejníky. Objednáváme od každého něco, abychom toho ochutnali co nejvíce. V kempu v Marahau jsme v 6 p. Komu ho mají dát, poznají podle čísla.